Historie
První osídlení
První osídlení začalo ve střední době kamenné (paleolitu) mezi 100 000 až 40 000 lety před Kristem. Dnešní bulharské území leží ve středu Balkánského poloostrova, který byl odedávna mostem mezi světadíly Asií, Afrikou a Evropou. Žilo tady mnoho etnických skupin a národů. Kultury, které nejvíce ovlivnily život tehdejších obyvatel, jsou trácká, řecká a římská.
Odhlédneme-li od několika paleolitických jeskynních nálezů v oblasti Balkánského pohoří, pak první souvislé osidlování území dnešního Bulharska spadá do 6. tisíciletí př. Kr. Časově se kryje s tzv. neolitickou revolucí, jejímž nositeli byli kolonizátoři přicházející ve vlnách z Blízkého východu. "Revoluce mladší doby kamenné" znamenala změnu v životným stylu. Lov jako hlavní zdroj obživy byl postupně nahrazen zemědělstvím a již se nemigrovalo za zvěří, ale zakládaly se osady kolem polností. Prudký rozkvět kultury v této době lze nejlépe pozorovat v neolitické vesnici, která byla odkryta u Staré Zagory a která je zajímavá nálezy zdobené keramiky, hliněných sošek a symbolů plodnosti.
Již koncem 5. tisíciletí př. Kr. se začalo rychle rozvíjet hornictví a metalurgie. Měděné a zlaté předměty nalezené v chalkolitickém pohřebišti blízko Varny dokazují, že obyvatelé Balkánu vyvinuli metody získávání kovů zcela nezávisle na civilizacích Blízkého východu. Úpadek kultury doby měděné, neboli chalkolitu byl urychlen zhoršujícími se klimatickými podmínkami. Civilizaci na území Bulharska však znovu oživil příchod kmenů ze střední Evropy. Ty s sebou přinesly nové techniky zpracování kovů, od nichž se odvozuje název nového věku, doba bronzová. Do konce 2. tisíciletí př. Kr. se tito přistěhovalci dokonale propojili s kmeny východního Balkánu a vytvořili originální, etnicky a jazykově charakteristickou skupinu, již pozdější historie pojmenovala Trákové.
Trákové
Trákové sídlili na velkém území mezi Dunajem, Černým mořem a Egejským mořem. Zasahovali až do Malé Asie. Patřili do indoevropské etnické skupiny. Živili se hlavně zemědělstvím. Pěstovali obilí a chovali dobytek - krávy, býky, voly, ovce, kozy prasata a jezdecké koně. Trákové byli pohané, věřili v mnoho bohů. Nejznámější trácký bůh byl Héros - Trácký jezdec.
Staří Trákové, ovládání mocnou válečnickou aristokracii, jež vlastnila pohádkové zlaté poklady, žili na území zabírajícím většinu dnešního Bulharska, na severu Řecka a evropské části Turecka. Díky úzkým etnickým vazbám jak se svými severními sousedy, obývajícím Dunajskou nížinu, tak se sousedy na východě v Malé Asii nacházeli se uprostřed bohatě rozvinuté balkánsko-asijské kultury. Přestože je postupně pohlcovaly četné tlupy nájezdníků a nakonec byli asimilováni Slovany, jsou Trákové považováni za jeden z původních národů Balkánu, jehož etnický základ, ač velmi zředěný, přetrval až do dneška. Bulhaři se k ním hrdě hlásí jako ke svým předkům.
Při poznávání světa Traků jsme z velké části odkázáni na antické řecké historiky - Herodota, Xenofonta a Straba. V jedno slavném citátu, které uvidíte v muzeích po celém Bulharsku Herodotos říká, že trácký národ byl "větší než kterýkoli jiný na světě, vyjma indického, a nebýt jeho kmenové rozpolcenosti, byla by to bývala mocnost, s kterou by se muselo počítat". V tráckých rituálních obřadech vysoko figurovala témata smrti, znovuzrození a obrody a spojovala se v učení, z něhož i sami Řekové volně čerpali. Nejznámějším příkladem je mýtus o tráckém knězi-králi Orfeovi.
Řecká kolonizace (8. - 9. stol. př. n. l.)
V průběhu 8. stol. př. Kr. se na pobřeží Černého a Egejského moře začali stěhovat Řekové z Malé Asie a z Balkánského poloostrova a zakládali tu kolonie - města (Agatopolis - dnešní Achtopol, Apollonia - Sozopol, Anchialos - Pomorie, Mesembria - Nesebr, Odessos - Varna či Dionysopolis - Balčik). Trákové jim kladli houževnatý odpor, ale zároveň podléhali kulturně.
Řekové, Peršané a Makedonci
Některé trácké kmeny si vytvořili úzké vztahy s řeckými kolonisty, kteří se počínaje 7. stoletím začali usazovat na pobřeží Černého moře. Přítomnost Řeků způsobila, že se středomořský svět rozšířil až sem. Zatímco úroda obilí a bohaté úlovky ryb odsud putovaly na jih do egejské oblasti, aby zásobily taková města jako Atény, nazpět se výměnou vracela znamenitá díla sochařského a hrnčířského řemesla a obohacovala kulturu na východě Balkánu. Peršané vpadli na toto území koncem 6. století př. Kr. a zničili prosperující obchod mezi černomořskými Řeky a vnitrozemskými Tráky. Nicméně jejich obchod v polovině 5. století uvolnil prostor pro vznik mocných tráckých kmenových království, jako např. Odrysae, která regionu přinesla nebývalou stabilitu, a umožnila nový rozkvět řecko-tráckých obchodních styků. Nějakou dobu do vypadalo, že by se Odrysae mohlo stát jádrem nové mocné balkánské říše, ale této úlohy se o století později chopila sousední Makedonie pod vládou Filipa II.
Makedonská nadvláda (4. stol. př. Kr.)
Filip II vpadl do Trácie a založil zde město Filipopolis, dnešní Plovdiv. Filipa a jeho syna Alexandra Velikého stálo mnoho času a mužů, než si podrobili Balkán, ale jejich říše (už za vlády Alexandrových nástupců) vytrvala.
Po smrti Filipa II se Trákové vzbouřili, ale byli potlačeni Filipovým nástupcem Alexandrem Velikým (336 až 323), který dobyl země i na sever od Staré planiny. Právě tehdy se trácké vnitrozemí otevřelo myšlenkám, kultuře a zboží helenského světa. Po smrti Alexandra Velikého se makedonská nadvláda v Trácii uvolnila.
Římská nadvláda (2. století př. Kr. - 4. stol. po Kr.)
Ve 2. stol. př. Kr. si Balkánského poloostrova začal všímat římský stát. Celých sto let se Trákové bránili náporu legií, až v r. 46 př. Kr. se Trácie stala římskou provincií. Římané silně ovlivnili její vývoj civilizačně i kulturně. Památkami na toto období jsou zbytky měst Nikopolis ad istrum (na Trnovsku), Ulpia Oescus (u vsi Gigen) a četné vykopávky v některých městech. Římany vybudované lázně (Sofija, Kjustendil, Chisarja) slouží i dnes k léčení, Mnohé dnešní silnice sledují trasy římských cest.
Od 3. století přispívaly k chřadnutí a zmenšování římské říše stále častější nájezdy Gotů (238-48), Vizigótů (378), Hunů (447) jiných tzv. barbarů na její severní provincie. Nejvíce trpěli právě obyvatelé Moesie a Trácie. Když se vyčerpaná říše rozdělila na dvě části a Byzanc zdědila veškeré kolonie na východě, úřady v blízkém Cařihradu zařídily (alespoň na čas) vojenský pohled nad děním v Podunají.
Vznik Bulharského státu (5. - 7. stol. po Kr.)
Příchod Slovanů a Bulharů
V době tzv. stěhování národů bylo římské impérium a též jeho balkánská část rozvráceny barbarskými kmeny. Během 5. až 7. stol. se tu usadilo slovanské obyvatelstvo, které obsadilo západní část východořímské (byzantské) říše, asimilovalo Tráky a dalo základ dnešním balkánským Slovanům. Turkotatarští Bulhaři přišli na Balkánský poloostrov z krajin severně od Černého a Kaspického moře.
Slované jsou jednou z původních evropských ras, dávní předkové Rusů, Poláků, Čechů, Slováků, Slovinců, Chorvátů a Srbů - a samozřejmě také Bulharů. Mnozí z nich přišli společně s Avary, válečníky ze střední Asie, kteří v 6. stol. na čas vytvořili silnou říši ve střední Evropě a kteří je nutili bojovat ve svých dobyvatelských armádách. Ať už byly důvody, které je zavály na jih od Dunaje jakékoli, Slované brzo přečíslili zbylé Tráky a nastolili svou jazykovou a kulturní hegemonii nad celým regionem.
Ve druhé polovině 7. století porazili byzantská vojska u ústí Dunaje a usídlili se v dnešní Dobrudži. Vedeni chánem Asparuchem dobyli území až k východní Staré planině a v r. 681 přinutili byzantskou říši, aby s nimi uzavřela smlouvu a platila jim roční poplatek. Tak vznikla první bulharská říše se sídelním městem v Plisce.
Málo početní turkotatarští Bulhaři splynuli s mnohem větším a vyvinutějším slovanským živlem a vznikl tak bulharský národ. V neustálých bojích s Byzantskou říší se nový stát rozšiřoval na západ a na jih a zahrnoval pod svou vládu další slovanské kmeny. Za vlády chána Kruma (803 - 814) se hranice posunuly na západě až k Tiči, na severu ke Karpatům a na východě k Dněstru. Krum zasáhl také do vnitřního uspořádání státu a vydal první zákoník. Jeho nástupce chán Omurtag (816 - 831) uzavřel s Byzancí třicetiletou mírovou smlouvu, vytvořil centralizovanou státní organizaci a upevnil organizaci armády. Proslul svou stavební činnosti.
Nástup křesťanství, jazyk a cyrilice
V mírovém ovzduší se Bulharský stát stále více otevíral přílivu byzantské kultury. Nevýraznějším dokladem tohoto procesu bylo v roce 865 rozhodnutí chána Borise (852-89) přijmout ortodoxní pravoslavné křesťanství jako oficiální státní náboženství.
Borisův nástupce, jeho syn Simeon se obával, že pravoslavná církev by mohla být zneužita jako nástroj k prosazování byzantských zájmů v Bulharsku. Proto založil samostatnou náboženskou organizaci, bulharský patriarchát, a tím zajistil Bulharsku úplnou církevní nezávislost.
Většinová slovanská populace, jíž Bulgaři vládli, byla z velké části pokřesťanštěná už dlouho před rokem 865 a Borisovo rozhodnutí přijmout nové náboženství posílilo postavení Slovanů v bulharském státu. Mnozí bulharští aristokraté prosazovali návrat k pohanství, ale jejich porážka jen potvrdila postupný soumrak turkotatarské kultury původních Bulgarů. Jméno bývalé vládnoucí vrstvy se však zachovalo v názvu Bulharsko.
Vliv Slovanů v Bulharském království se opět o něco zvětšil, když bylo rozhodnuto, že oficiálním jazykem bulharské církve bude slovanština (spíše než řečtina). Byzantinci sami to nadšeně podporovali, neboť věřili, že se takto jejích misionářům, vybaveným novým slovanským překladem evangelií, snáze podaří prorazit na sever a získat pro novou víru celé obyvatelstvo východní a střední Evropy. Dva solunští kněží Cyril a Metoděj začali pracovat na vytvoření abecedy, která by vyhovovala povaze slovanštiny. Vycházeli přitom ze staršího písma hlaholice. Úkol a s ním spojenou kulturně politickou misi však dokončili jejich žáci a pojmenovali nové písmo (jehož modernější verze dnes stále používají Bulhaři, Srbové, Ukrajinci a Rusové) na počest svého učitele - cyrilice.
Zavedení slovanského písma a jazyka do církevní literatury a obřadů bylo velkým pokrokem. Umožnilo bulharskému lidu, aby začal tvořit národní kulturu, na druhé straně ovšem izolovalo duchovní vývoj od kulturního proudu neseného římskou církví v západní, jižní a střední Evropě. Konec 9. a začátek 10. století byly zlatým věkem bulharské literatury a kultury. Četné církevní a světské stavby podnítily rozvoj architektury i výtvarných umění. Současně se rozšiřovala i říše, až za syna Borisova, knížete Simeona (893 - 927), dosáhla největšího rozsahu, Simeon se po porážce byzantského vojska v roce 917 prohlásil sám za cara Bulharů (a Řeků) a vyhlásil nezávislost bulharské církve.
Tzv. Zlaté století Bulharského státu (9 stol.)
Bulharsko vyzdobené cyrilicí se stalo hlavním centrem slovanské kultury v Evropě. Zlaté století literatury a umění nastálo za vládu cara Simeona (893-927), který v roce 917 porazil byzantskou armádu u Acheloi a připojil ke království značný kus Makedone a Trácie. Od této doby se Simeon nazýval "carem bulharským a byzantským".
Feudalismus a bogomilství (10 stol.)
Pád první bulharské říše
V tomto období se v Bulharsku upevňovala feudální společnost. Svobodní sedláci ztráceli půdu a stávali se nevolníky podle byzantského vzoru. Jako protest proti bídě, způsobované neustálými válkami, proti útisku, vzniklo bogomilské hnutí. Bylo založeno popem Bogomilem a zaměřeno proti oficiální církvi, která sama měla velké feudální majetky. Nabylo masové povahy za cara Petra (927 - 969) a postupně oslabovalo vnitřní sílu státu.
Kromě uvedených konfliktů byly vlády dalších bulharských panovníků Petra I. (927-69) a Borise II. Poznamenány stále násilnějšími potyčkami s bulharsko šlechtou, bojary. Také Byzanc znamenala trvalé nebezpečí pro carství. Vpád kyjevského prince Svjatoslava poskytl Byzantincům potřebnou záminku pro totální invazi do Bulharska. Bulharské území se tím zmenšilo jen na holé jádro známé jako západní království a jeho vládce ho dokonce spravoval z Ochridu v Makedonii. Caru Samuilovi se sice podařilo částečně obnovit staré království, ale jen do doby než byzantský císař Basil Bulgaroctonos přezdívaný "vrah Bulharů" porazil v roce 1014 jeho armádu u Strumice. Čtrnáct tisíc bulharských vojáků padlo do zajetí a krutý Basil je nechal všechny oslepit. Když Samuil spatřil, jak zástup zmrzačených tápavě kráčí směrem k Ochridu, zemřel děsem.
Poté co byl v roce 1018 dobyt Ochrid, přešlo celé Bulharsko pod nadvládu Byzance. Důsledkem toho byla pravoslavná církev velkou měrou helenizovaná a do bulharského umění a architektury začaly silně pronikat byzantské vlivy.
Vznik a rozvoj druhé bulharské říše
Po několika neúspěšných povstáních se podařilo dvěma bojarským bratřím, Asenovi a Petrovi, svrhnout byzantské jho a r. 1185 vyhlásit bulharskou říši se sídelním městem Velikým Trnovem. V roce 1187 uzavřeli s byzantským carem mírovou smlouvu.
Asenův bratr a nástupce car Kalojan (1197-1207) rozšířil bulharské hranice a na Byzanci zpět vydobyl Varnu a ztracená území v Makedonii a Trácii. Tím největším impulzem ke konsolidaci a růstu však bylo dobytí Cařihradu křižáky v roce 1204. Vyhoštění byzantští aristokraté založili satelitní státečky Epirus a Nicaea a pokrakovali ve válčení jednak mezi sebou a jednak s křižáckou latinskou misí na východě. Car Kalojan se snažil využívat této roztříštěností byzantské moci a na Balkáně, maje na zřeteli svůj dlouhodobý sen - ustavení vlastní slovansko-řecké říše. Ještě v roce 1204 vyjednal sloučení bulharské a katolické církve ve společnou unii, i když bulharská církev zůstala kromě názvu v zásadě pravoslavná.
Po Kalojanově smrti, za cara Borila následovalo období anarchie. S nástupem Ivana Asena II. (1218-41) byl obnoven pořádek a Bulharsko pokračovalo v rozšiřování svých hranic. Nastal všeobecný rozkvět bulharského státu. Byly raženy první mince. Státní organizace byla dobudována a upevněna. Vítězstvím Asena II. Nad epiruským Teodorem Komnenem u Klokotnice v roce 1230, připadla jeho zemi teritoria sahající od Jadranu až k Egejskému moři. Zároveň byla zahájena éra nebývalé prosperity a prestiže království v rámci jihovýchodní Evropy, která znamená vrchol a vyčerpání možností středověkého Bulharska. Ivan Asen také ukončil unii své církve s Římem a tím umožnil vrcholný rozkvět výlučně pravoslavné, bulharsko-byzantské kultury.
Bulharsko ve druhé polovině 13. století bylo svědkem selského povstání podníceného vražedně vysokými feudálními dávkami. Konflikt vyústil v korunovaci Ivaila Honáka carem, avšak jeho krátké pánování (1277-80) bylo z větší části zasvěceno odrážení tatarských útoků. Ivailo, pro svůj prostý původ přezdívaný dějepisci "Hlávka zelí", byl revoluční postavou. Navzdory počátečním úspěchům proti Tatarům nebyl Ivailo schopen naplnit původní myšlenky povstání a šlechta, jež se mezitím vzchopila, zasadila rebelům protiúder.
Boj bojarů proti carovi
Rozpad státu (14. stol.)
V průběhu 14. století pokračoval vnitřní rozpad bulharského státu a boj bojaru (šlechticů) proti carské moci. Časté války s Byzantinci, Tatary a Srby vyčerpaly zemi hospodářsky a vojensky. Podmínky života se ještě zhoršily, vedle bogomilství vznikla další nábožensko-sociální hnutí. Ve 14. století se bulharská říše rozpadla na tři části - trnovské carství, vidinské carství a dobrudžské knížectví, které spolu politicky nesouvisely a byly dokonce někdy v nepřátelských vztazích.
Ivailo byl vystřídán prvním z dynastie Terteridů. Její pozdější významný zástupce, car Todor Svetoslav (1300-21) byl úspěšný v mírových jednáních s tatarskými chány. Michail Šišman, feudální vládce pevnostního města Vidinu, vyhrožoval odtržením od království a tím v roce 1323 dosáhl vlastního zvolení bulharským carem. Jeho korunovací byla na trůn uvedena dynastie Šišmanů.
Za vlády Michailova nástupce Ivana Alexandra (1331-71) se Bulharská civilizace dostala téměř na takovou ekonomickou a kulturní úroveň, jakou měla za časů Asena II., kdy literatura, sochařství a malířství odrážely harmonické propojení bulharských a byzantských stylů. Nicméně zbytek 14. století byl ve znamení chaosu a úpadku. Lokální bojaři si pro sebe uzurpovali nadměrnou moc a oslabovali tím centrální moc cara Ivana Šišmana (1337-96) a to zrovna ve chvíli, kdy země nezbytně potřebovala být jednotná, aby mohla čelit nové hrozbě, osmanským Turkům.
Nástup Turků a konec bulharského státu
Podobná situace byla i v ostatních balkánských zemích v době , kdy osmanští Turci ovládli Malou Asii, vybudovali silný vojenský feudální stát a v r. 1352 vpadli na Balkánský poloostrov. Bulharské státy nebyly schopny klást jim vážný odpor. Trnovo padlo r. 1393, r. 1396 ovládli Turci i vidinské carství a krátce předtím dobrudžské knížectví. Některá města se útočníkům houževnatě bránila, odpor kladli i obyvatelé v Rodopech.
Charakter turecké vlády
Po pádu bulharských států zavedli Turci v dobytém území svůj správní a hospodářský systém. Půdu měli v držení bohatí feudálové, členové sultánovy rodiny, vojenští a civilní hodnostáři, náboženské a dobročinné instituce a spahiové-příslušníci vojenské jízdy (za výnos půdy byli povinni jít do války s vlastními vojáky). Ostatní obyvatelé - měšťané a řemeslníci, chudina na vesnicích a ve větších sídlech - patřili k tzv. rájá (rájá = arabsky stádo), a to muslimové i křesťané (od 18. stol. jen křesťané). Příslušníci rájá byli zatíženi spoustou daní a různými pracovními povinnostmi. Turecko bylo vojensky organizovaným státem. Hlavní sílu vojska tvořila spahijská jízda a janičárská pěchota (vytvořena v 14. stol.), kam byli odváděni násilím především nejschopnější a nejzdravější křesťanští hoši, převedeni na muslimskou víru a ve zvláštních školách vycvičení na fanatické vojáky. Koncem 16. stol. se tato soustava začala rozkládat. Rozkladný proces později zesílil, hlavně v druhé polovině 18. a v první polovině 19. století. Kulturně nebylo Turecko schopno dát bulharskému národu vůbec nic, naopak jeho svébytný kulturní vývoj byl ohrožen i tím, že bulharskou církev podřídil sultán cařihradskému patriarchátu. Křesťanské chrámy byly měněny v mešity nebo byly bořeny. Ukrutnosti tureckých vojáků vyvolaly pobouření v Evropě, hlavně v Rusku, které tak mělo další důvod, aby v zájmu své zahraniční politiky vypovědělo v r. 1877 Turecku válku pro osvobození balkánských Slovanů (car Alexandr II). Podle mírové smlouvy v San Stefanu z března 1878 byl utvořen autonomní bulharský stát, zahrnující téměř celou Makedonii. Avšak Balkánský poloostrov se již tehdy stal předmětem diplomatické strategie velmocí a na nátlak Velké Británie a Rakouska-Uherska byla Sanstefanská smlouva v Berlíně v červnu r. 1878 revidována. Vzniklo Bulharské knížectví (v severním Bulharsku) a Východní Rumélie (v jižním Bulharsku) a ta byla samosprávnou tureckou provincií s křesťanským guvernérem. Po skončení turecké nadvlády stálo Bulharsko před úkolem uvést v život politický a hospodářský aparát, školy, státní správy a vybudovat vlastní hospodářství.
Národní obrození a válka za osvobození
Historie národa je významnou vzpruhou pro sebevědomí, zvláště v zemi, jež pět století prakticky neexistovala a o které se Západ vyjadřoval jako o "evropském Turecku". Po osvobození od turecké nadvlády v letech 1877 - 1878 se vládnoucí vrstvy snažily obyvatelstvu vštěpovat národní hrdost zdůrazňováním historické kontinuity současného státu s minulými, středověkými bulharskými královstvími.
V období pod jhem kláštery pečovaly o bohatství, které se dochovalo z časů před invazí, a stávaly se významnými centry oživeného slovanského učení, když oficiální služby se zatím stále vedly pouze v řečtině. Nejzásadnější vliv spjatý se zájmem o bulharskou minulosti měla Slovansko-bulharská historie Pajsie Hilendarského napsaná v roce 1762. Pajsiová práce musela kolovat v rukopisech, neboť řecká církev by zřejmě nečinně nepřihlížela tomu, jak se tisknou knihy v bulharštině. Přesto oslovila celou generaci obrozenců a stalá se biblí zpožděné bulharské renesance, národního Obrození.
Náhlý vzestup národního ducha, který byl podmíněn četnými ekonomickými a kulturními podmínkami vyústil v revoluční odboj. Organizační úsilí Bulharského revolučního ústředního výboru (BRCK), sídlící na začátku v Bukurešti a zvlášť úsilí tzv. "Bulharského apoštola" Vasila Levského vyvrcholilo dubnovým povstáním z r. 1876, které bylo po přepečlivé, ale jak se ukázalo nedostatečné přípravě odstartováno v horách Balkánského pohoří a ve Sredné goře. Turci na hrdinský pokus odpověděli smrtící odvetou, která si podle odhadů vyžádala dvacet devět tisíc bulharských životů.
V roce 1876, po masakrech, jež následovaly po neúspěšném dubnovém povstání, se v celé Evropě zdvihla vlna odporu a Ruská armáda se chystala udělit Turkům lekci. Britové a Francouzi stojící tváří v tvář veřejnému rozhořčení nad tureckými ukrutnostmi vůči bulharským civilistům si již nemohli dovolit Turecku nadále vyjadřovat podporu. Po diplomatických přípravách ruský car Alexandr II. vyhlásil válku osmanské říše v dubnu 1877.
Po porážce Turci podepsali v březnu 1878 Sanstefanskou dohodu, v níž uznali nezávislé Bulharsko zahrnující i velkou část Makedonie a Trácie. Toto takzvané "velké Bulharsko" bylo ale na západoevropský vkus přece jenom trochu moc velké, takže bylo promptně rozděleno na základě rozhodnutí narychlo svolaného Berlinského kongresu (červenec 1878). Makedonie a jižní Trácie byly navráceny Turkům a zbytek Bulharska byl rozdělen na dva kusy: z území jižně od Balkánského pohoří se stala Východní Rumélie, autonomní provincie osmanské říše, zatímco na severu vzniklo nezávislé Bulharské knížectví, jež však bylo formálně leníkem Turecka a sultánovi muselo každoročně odvádět daň.
Vývoj Bulharska na přelomu 19. a 20. století
První světová válka
V roce 1885 se východní Rumélie revolučním činem spojila s Bulharským knížectvím. Srbsko z popudu Rakouska-Uherska napadlo Bulharsko, avšak bylo poraženo. V říjnu 1912 vypukla první balkánská válka, kterou spojenci vyhráli. Pro neshody mezi nimi o rozdělení dobytého tureckého území a pro vměšování velmocí vypukla v roce 1913 druhá balkánská válka, tentokrát mezi Bulharskem a ostatními bývalými spojenci (kromě Černé Hory) a navíc s Rumunskem a Tureckem. Tuto válku Bulharsko prohrálo a ztratilo většinu území získaných ve válce předešlé. Územní ztráty vyvolaly v Bulharsku revanšistickou náladu proti Srbsku, zesilovanou ještě proněmeckou orientací cara a vlády, takže v roce 1915 vstoupilo do první světové války po boku centrálních mocností. Světovou válku s nimi také prohrálo a ztratilo některá další území, vč. přístupu k Egejskému moři.
Bulharsko mezi válkami
Druhá světová válka
Válečná prohra měla pro Bulharsko velmi těžké hospodářské i politické důsledky, vznikly vojenské vzpoury, sociální nepokoje a stávky. Světová hospodářská krize zasáhla nepevné bulharské hospodářství, jež bylo do značné části závislé na cizím kapitálu, velmi těžce. Bulharsko se dostávalo do stále větší závislosti na německém hospodářství jako dodavatel zemědělských produktů. Německo stupňovalo svůj zájem o Balkánský poloostrov a úmyslně zvyšovalo své zadlužení vůči Bulharsku. Za těchto okolností v roce 1941 Bulharsko přistoupilo k paktu tří mocností (k tzv. Ose) a bylo v zápětí obsazeno německou armádou.
Bulharsko od druhé poloviny 20. století
V roce 1943 za dosud nevyjasněných okolností zemřel v Sofii car Boris. Za jeho malého syna Simeona vládla tříčlenná regentská vláda.
5.9.1944 SSSR vyhlásil Bulharsku válku. Bulharští komunisté, kteří po celou válku organizovali partyzánské hnutí, vyzvali národ k povstání ve chvíli, kdy Rudá armáda stála na bulharských hranicích. Bulharsko bylo během týdne bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu obsazeno. Hitlerovská vojska začala ustupovat. Nová vláda rozhodla o aktivní účasti v boji proti fašismu. Bylo uzavřeno příměří se SSSR, Velkou Británií a USA.
V prvních poválečných volbách v roce 1945 zvítězila komunisty kontrolovaná Vlastenecká fronta, jelikož jiná kandidátní listina nebyla nabídnuta. Následovalo nezřízené vyřizování starých účtů pod heslem odstranění "monarchofašistické diktatury". Bez soudu byly zastřeleny stovky lidí. Později byl zřízen Lidový soud, který odsoudil tisíce osob. Popraveno bylo mnoho význačných politiků, premiérů, ministrů a poslanců i všichni tři carští regenti včetně carova bratra Kirila. Rozsah represí a jejich brutalita nemá obdoby u žádné východoevropské země.
15.9.1946 Po referendu byla za účasti Rudé armády a se souhlasem většiny Bulharů vyhlášena republika. Carův syn Simeon a královna Johana byli nuceni odejít ze země.
Mírová smlouva mezi spojeneckými mocnostmi a Bulharskem byla podepsána v Paříži 10.2.1947. Bylo konstatováno, že se Bulharsko jako spojenec hitlerovského Německa účastnilo války proti Spojeným národům a nese tak svou odpovědnost. Včasné uzavření příměří a aktivní účast ve válce proti Německu, byla však polehčující okolností. Reparace mělo zaplatit Řecku a Jugoslávii, ale ta se jich zřekla.
Období stalinistické politiky bulharských komunistů bylo v letech 1947-1962. Opozice byla zlikvidována. Vedoucí silou se stala BKS v čele s G.Dimitrovem. Byla přijata socialistická ústava, proběhlo znárodnění a kolektivizace. Hospodářství bylo plánované a obchod plně kontrolovaný. Bulharsko se stalo členem RVHP a Varšavské smlouvy. Jeho vazba na SSSR byla mimořádně silná.
Díky obrovskému úsilí lidu se však podařilo industrializovat doposud rolnickou zemi vybudováním stovek závodů, překonat krizi ve výrobě energie stavbou nových elektráren a zřizováním nových dolů, zavést mechanizaci do výroby a výrazně zvýšit životní úroveň obyvatelstva. Byly vybudovány silnice, přehrady, kulturní a zdravotní instituce. Vysoká negramotnost byla prakticky vymýcena.
V dlouhé éře tptalitní vlády Todora Živkova (1962-1989) se ustálily politické poměry a dále se zvyšovala životní úroveň. Jeho politika plně kopírovala situaci v SSSR. V rámci RVHP hospodářství Bulharska fungovalo relativně dobře. Hroutit se začalo až od poloviny 80.let s pádem SSSR, jako největšího partnera. Podporu své moci u obyvatelstva upevňoval Živkov populisticky úspěšnými kroky. Zvýšil důchody, zkrátil pracovní dobu v sobotu, zvýšil výkupní ceny zemědělských produktů apod. Nové příležitosti otevřel také rozvoj turistického ruchu. Totalitní praktiky a nedemokratické postupy byly na druhé straně kompenzovány sociálními jistotami a solidní životní úrovní, které v popřevratovém období nebylo doposud dosaženo. Živkov byl silně nacionalisticky zaměřen. Usiloval o jednotný národ, a proto se pokoušel o úplnou asimilaci turecké menšiny. Jeho tvrdá diskriminační opatření vedla k statisícovému exodu Turků ze země. Tím se Bulharsko mezinárodně znemožnilo. Ztráta pracovní síly navíc vedla k hospodářské krizi a pádu komunistického režimu.
10. 11. 1989 po masových demonstracích proti komunismu Todor Živkov odstoupil po 26 letech v čele státu. Přes vlnu masových demonstrací volajících po reformách a demokratizaci, zvítězila díky zastrašující propagandě Bulharská socialistická strana (BSP), v níž se přetransformovala komunistická strana (červen 1990). Proti kontroverzním politikům Mladenovi a Lukanovovi se spojila demokratická hnutí a po dalších volbách se moci chopila unie Sjednocených demokratických sil (SDS).
Tvrdý dopad nepopulárních ekonomických opatření, rozkrádání a nevýhodné rozprodávání státního majetku, rozsáhlá korupce, rostoucí kriminalita, politický terorismus (Lukanov byl zavražděn nájemnými vrahy), přetrvávající vliv komunistických nomenklaturních struktur a vůbec celkově neutěšené společenské poměry, vedly k neustálému střídání vlád pravicových a levicových.
Socialistická vláda Žana Videnova přivedla zem až k úplnému ekonomickému krachu. Krize započala v r.1993 a vyvrcholila v letech 1996-97 v souvislosti s potravinovou krizí hrozící přerůst až v hladomor.
Teprve poté zvítězila v r.1997 opět koalice demokratů ODS pod vedením Ivana Kostova (SDS), která jako první demokratická vláda vydržela po celé volební období. V r.1998 byly zaznamenány první znaky prosperity a byla zahájena jednání o vstupu Bulharska do západních struktur (EU a NATO). Nová vláda podepsala tříletou smlouvu s Mezinárodním měnovým fondem, který uvolnil rozsáhlé půjčky. Byla zastavena obrovská inflace a provedena měnová reforma s fixním poměrem bulharského leva k německé marce 1:1.
Politicko - hospodářská charakteristika
Bulharsko je dnes parlamentární republikou. Nejvyšším orgánem je parlament, který má 240 členů. Poslední parlamentární volby se konaly v roce 2005, ve kterých 31 % hlasů získala Socialistická strana v koalici s dalšími její satelity, která se nazývá "Koalice pro Bulharsko", 20% hlasů získala strana bývalého cara Simeona Sax-Koburgotského, zvaná NDSV, která po skoro zázračných výsledcích voleb v roce 2001 a po čtyřletém mandátu ztratila více než polovinu svých příznivců. Na třetím místě podle získaných hlasů - 13% se dostala strana Achmeda Dogana - "Hnutí o práv a svobod", která má podporu turecké etnické menšiny v Bulharsku, na čtvrtém místě bylo skandální ultrapravicové hnutí "Ataka" a až na předposledním a posledním místě podle získaných hlasu - 8% a 6% byly obě koalice vzniklé po rozpadu bulharského Svazu demokratických sil. Po velmi těžkých politických jednáních a po hlasování spjaté s politickými kompromisy, byl sestavena vláda a její předsedou se stal Sergej Stanišev (Bulharská socialistická strana). Parlament v Bulharsku se volí na 4 roky. V čele státu je prezident, který je volen národem a též na 4 roky. Prezidentem Bulharské republiky od roku 2001 je Georgi Parvanov (Bulharská socialistická strana). Nejvyšším výkonným a organizačním orgánem je Vláda (Rada ministrů). Vyjádřením státního zřízení, práv a povinností občanů, úřadů státní moci a režimu je Ústava. První ústava byla vyhlášena již v roce 1879 ve městě Veliko Trnovo po osvobození Bulharska od Turků. Dnešní ústava je od r. 1991.
Zdroje:
Turistický průvodce BULHARSKO, Jonathan Bousfield a Dan Richardson
Literatura k tématu:
Dorovský, I.: České země a Balkán, Brno 1973.
Amort, Č.: Dějiny Bulharska, Praha 1980.
Rychlík, Jan: Dějiny Bulharska. Lidové noviny, Praha, 2000.
Weithmann, Michael,W.: Balkán 2000 let mezi východem a západem. Vyšehrad, Praha, 1996.